Meč ninjů - skutečnost, nebo mýtus?...

Ninja, stínový bojovník oděný celý v černém a kromě spousty skrytých zbraní vyzbrojený typicky rovným mečem - ninja-tó. Je jen málo naučně - populární literatury nebo filmů s tématikou ninjutsu, kde by ninjové nebyli vyobrazováni s touto zbraní. Avšak při hlubším studiu japonských mečů na pojem ninja-tó v podstatě nenarazíte. Takže jaká je skutečnost? Vyskytuje se v japonské historii meč, který by svým popisem odpovídal tomu, který je označován jako ninja-tó?
Ninja-tó je popisováno jako meč s kratší rovnou čepelí. Součástí koshirae (soupravy) je velká mečová záštita tsuba čvercového tvaru. Ta měla sloužit jako pomůcka při zdolávání zdí a hradeb. V pouzdře meče saya byly v dutinách ukryty další skryté zbraně, jedy a jiné pomůcky, bez kterých se ninja neobešel. Souprava meče byla strohá a nezdobená, obvykle černé barvy.
Rovná čepel, velká čtvercová záštita, různé dutiny pro skrytí předmětů a absence zdobení jsou tedy zásadními znaky, které by měly odlišovat meč používaný ninji od meče používaného samuraji.

Při studiu japonských mečů je možné narazit hned několik čepelí dlouhých mečů s rovnými čepelemi. Těmi jsou ken, jehož čepel má břit na obou stranách. Tento meč je často ve stylizované podobě vyobrazován na rytinách mečů horimono. Je spojen s japonskou mytologií a náboženstvím. Vzhledem ke svému tvaru a oboustranému ostří ale neodpovídá popisu ninja-tó.

Mnohem podobnější svým tvarem jsou meče chokutó používané před příchodem čepelí s klasickým prohnutím. Jedná se o meče s jednodstraným ostřím, šikmým výbrusem hrotu a kalené na hamon.
V některých případech jsou čepele tohoto typu opatřeny žlábky nebo jednoduchými rytinami.
Nicméně souprava těchto mečů byla obvykle ve stylu tachi, tedy nošená na závěsech ostřím dolů. Tento typ meče patřil k výbavě starověké japonské šlechty a s ninji neměl nic společného.

Vzhledem k nevýhodám rovných čepelí nastoupila cca. v 9. stol. éra, nebo spíše éry čepelí s výrazným zakřivením. Ty byly méně náchylné ke zlomení a také mají výrazně lepší schopnost řezat v poměru k použité síle, než je tomu u rovné čepele. Velmi zjednodušeně by se dalo říct, že meče období Kotó (cca. do r. 1600) měly zahnutější čepele a meče období shintó (po r.1600) měly čepele s méně výrazným prohnutím sori. Toto tvrzení ale není příliš objektivní, v obou případech je možné najít řadu výjimek. Tvar a zakřivení čepele podléhalo způsobu vedení boje, potřebám jednotlivce i módě. Módní vlivy měly možnost se projevit nejvíce právě v mírových dobách v období Edo a následujících érách až po reformy Meiji (1868-1912), kdy byl oficiálně zrušen samurajský stav.
K největšímu napřímení došlo opět až u čepelí mečů v období Kanbun (shintó). Meče tohoto období měly minimální prohnutí, často jen několik málo milimetrů.

Jedna z teorií vzniku takto rovných čepelí říká, že samurajové nacvičovali techniky šermu (kenjutsu) s rovnými dřevěnými holemi (bokken). Meče se tak tvarem uzpůsobovaly těmto holím. Další teorie uvádí, že se ve větší míře začala používat technika bodnutí (tsuki) a pro tu je výhodnější použití meče s rovnou čepelí. Nicméně se jedná o teorie. Móda rovných čepelí však brzy zaniká a později vyráběné meče mají sori opět kolem 15mm a víc.
Dalším charakteristickým znakem ninja-tó je velká tsuba čtvercového tvaru. Tsuby jsou v japonské terminologii rozděleny podle tvaru a typu. Čtvercová tsuba je označována jako kakugata. Existuje však celá řada cub, které se svým tvarem blíží tvaru čtverce. Podstatné však je, že tento tvar záštity byl běžně používán na soupravách nošených samuraji. Výrazně větší rozměry tsub přesahující průměr 9 cm také nejsou ničím výjimečným. Použití záštity jako stupátka při přelézání zdí nebylo výsadou ninjů. Tuto techniku s oblibou používali i róninové kabukimono (samurajové bez pána) při vloupáních do domů bohatých měšťanů. Tohle páchání nepravostí bylo natolik rozšířené, že dokonce vedlo v r. 1645 k vydání zákazu nošení hranatých tsub na mečích Edským magistrátem.

příklady tsuba čtvercového tvaru

Schránky v pochvě meče saya také nejsou nepodloženou bajkou. Jednalo se o dutiny ve stěnách saya. I u mečů samurajů patřily k běžné výbavě meče schránky na nožík kogatana a jehlici kogai. Ve skrytých schránkách pak bývaly ukryty například zlaté mince. Skrýt zde však šlo samozřejmě cokoliv, co se do schránky vešlo.
Bylo by udivující, kdyby ninja podobných schránek v saya nevyužíval. Je i možné, že systém schránek byl u mečů ninjů využíván ve větší míře.

Strohost výbavy meče také nebyla výsadou ninjů, stejně jako jeho černá barva. Zdobení součástek mečů nabylo největšího rozmachu až v mírových dobách Edo. Meče bohatých samurajů a kupců se tak stávaly přehlídkou jejich bohatství a řemeslné zručnosti svých tvůrců. Nicméně v dobách válek existovaly velmi strohé soupravy samurajských mečů, postrádající jakékoli zdobení. Černý lak byl nejčastěji používanou barvou na soupravách mečů. U bojových souprav jím pak býval silně prolakovaný i oplet rukojeti. Bílá barva same (rejnočí kůže kterou je potažená rukojeť pod opletem) byla u souprav uchigatana před obdobím Edo spíš vzácností. I same bývalo pokryto silnou vrstvou laku urushi. Vše bylo podřízeno účelovosti a odolnosti proti povětrnostním vlivům. Meč v poli válečném byl vystavován působení sněhu, deště, bláta i slunce, ale také mechanickému namáhání. O nějakou tu oděrku jistě nebyla nouze. Bohaté zdobení by u meče vystavovaného takovému zatížení značně utrpělo, a jeho používání tak ani nebylo na místě.

Existence mečů s rovnými čepelemi, hranatých cub čtvercového tvaru, používání schránek na nožíky i jejich skryté podoby, strohost souprav mečů i jejich černé zbarvení, to všechno jsou doložitelná fakta z historie japonského meče. Stejně tak použití meče k jiným účelům, než je sekání a bodání není ničím neobvyklým, a některé z těchto technik se vyučují v starších stylech japonského šermu dodnes. Umění ninjutsu v tomto ohledu pravděpodobně tyto styly zásadně převyšuje.
Avšak existence ninja-tó v podobě, jak je vyobrazováno v mnoha filmech je těžko doložitelná. Jedná se tedy spíš o mýtus vytvořený americkým filmovým průmyslem. Od něj se šířil dál a stal se tak součástí ninjovské tradice předkládané široké veřejnosti. Je pravděpodobné, že v průběhu historie alespoň jeden bojovník ninja používal meč podobný tomu, jak ho známe z filmů. Pokud by si však samuraj pořídil meč v období Kanbun s téměř rovnou čepelí, vybavil ho velkou čtvercovou cubou a nezdobenou černou soupravou se schránkami na kogatanu, kogai a úkrytem na peníze, těžko by ho někdo považoval za ninju a jeho meč označoval jako ninja-tó. A to asi ani v případě, že by v černém oděvu přelézal za použití meče zeď nějakého domu. Byl by to jen samuraj páchající neplechu s rovným mečem katana, napomáhající vzniku mýtu o ninja-tó.